Název

Cesty domů...

Popis

Vážené dámy, milé holky,
přípravný výbor Občanského sdružení Cesty domů mě nezodpovědně pověřil odpovědnou funkcí tiskové mluvčí - přestože mluvit fakt neumím. Tiše závidím Milošovi ty jeho monology spatra a pohotové bonmoty. No - nikdo nejsme dokonalý! Bez papíru a brýlí se neobejdu - tak ten můj mírně patetický pel-mel prosím vydržte.

Píše se 20. září 2013 a mou milou povinností v tuto chvíli je, abych vás jménem přípravného výboru přivítala na historicky prvním srazu Trnavaček bouřlivým potleskem!

Když si žena něco usmyslí, nedá pokoj, dokud to nedostane. A díky této touze se právě teď na sebe můžeme zubit. První nápad - zorganizovat setkání holek ze školních fotek - už pár let vrtal hlavou jedné z rodaček. A když se na oslavách v červnu moc známých tváří neobjevilo, začala svůj sen zvolna měnit ve skutečnost. Vždyť sny si máme plnit nejen o Vánocích.
S použitím moderních technologií a jízdního kola svolala spřízněné duše a ustavující schůze se mohla odehrát - kde jinde, než v místní hospodě. Často jsme sváděly zoufalý boj se sklerózou, ale víc hlav víc ví. Postupně jsme seznam jmen rozšiřovaly a prolamovaly původně zamýšlené věkové omezení. A i jinak byly tyto schůzky opravdu zdařilé - máte nám co závidět.
K realizaci skvělého nápadu neváhala tahle tichá a nenápadná bytost zneužít i tiskárnu a práci svého syna.
První medaile za zásluhy a druhý potlesk patří Heleně Husákové-Fořtové!

V Trnávce jsem prožila prvních 20 let - jen jednu třetinu svého života, ale pro každého člověka velmi zásadní dobu. Prožila jsme tady mnoho:
bezstarostné dětství s panenkou a kočárkem, úžasná školní léta nadšené pionýrky a dobrovolné hasičky, pubertální období vzdoru proti autoritám - završené dvojkou z chování už v prváku, adolescentní etapu opojení tancem, skupinou Beatles a Petrem Novákem, první lásku, svatební zvony i narození první dcery. Prožila jsem tu i dramatické chvíle 21. srpna 68. Měla jsem rok před maturitou a absolutně jsem nechápala, že nezvanými okupanty jsou naši bratři. K silným emotivním zážitkům z té doby proto patří sázení lípy svobody před samoobsluhou a zpěv hymny s paní farářkou Slámovou.
Je to už 45 let a pro mě jako včera - učebnicový příklad Einsteinovy teorie relativity. Konečně jsem pochopila svou matku, která měla potřebu o svých válečných zážitcích z Německa neustále vyprávět - a já v dětství měla dojem, že mluví o pravěku.
Měla jsem štěstí být dlouho dítětem A nyní s údivem zažívám, jak moc mám mámu pod kůží - i když jsem vždycky chtěla být úplně jiná! Ke všemu se jí začínám ráno před zrcadlem podobat . Stejně jako ona nesmím chybět na žádném srazu a taky do všeho ráda kecám. Bohužel, její paměť nemám.

Svým vnoučatům říkám, že jsem se narodila právě včas. Včas na to, abych zažila nejdynamičtější roky v životě lidstva. Poznala jsem téměř feudální život v hospodářství svých prarodičů, kde k mým největším romantickým chvílím patřilo kodrcání se na žebřiňáku taženém kravami po břehu Labe - na hromadě voňavého sena s pohledem na bílé beránky - a tajuplná vyprávění při zimním draní peří. Vzpomínám na poutě, posvícení, kotrmelce v řepných řízcích na statcích u sedláků, na zlodějské výpravy do májové třešňovky, na chuť šťovíku trhaného u trati, na krasobruslení na zamrzlém rybníku, na nebezpečně prudkou klouzačku na kopečku u Vránů - ten kopec asi někdo odvezl . A raduji se, že jsem se dožila i barevného kapitalismu, mobilních telefonů, chytrých počítačů, svobodného cestování po světě a konopí.
V podstatě jsem z puberty ještě nevyrostla.
Blbou náladu nechávám komunistům a škarohlídům.

Hospoda u Zitů už voní či páchne jen v našich vzpomínkách. Hořkost těch vůní byla stejná, jako mnohé hořkosti v našich životech. Věřím ale, že jsme si v sobě z téhle hospody do života odnesly především chuť bavit se a smát se - i navzdory zubním implantátům.

Skutečnou vůní domova je v mé paměti vůně lipových alejí, vůně babiččina slamníku a dým bramborové natě – o něco později pak cigaretový kouř ve stodole u Žampachů nebo při večerním rokování na plentě. Kromě vůní mám ve své knihovně vzpomínek uložené i zvuky - vrzání otevíraných školních dveří, ladění houslí panem řídícím a večerní klekání - i bez hodinek jsme věděli, že do 5 minut musíme být doma. Strach z klekánice byl větší než z rákosky. Velebný hlas kostelních zvonů oznamoval nedělní bohoslužby, svatby i poslední rozloučení.
A já tuším, že i v tomto skvostu socialistické architektury si navzájem oživíme další zasuté vzpomínky.

Mnohé krásné i méně krásné ztráty máme za sebou. A co máme před sebou? Nabízím pohled optimisty: "Žijeme jen dvakrát - před penzí a v penzi" a taky "Stárnutí je jen hloupý, odkoukaný zlozvyk". Dobrá zpráva je, že se zlozvyky se dá úspěšně bojovat a druhý život si můžeme maximálně užít.

Dnes večer nám všem přeji krásné návraty. Cesty domů jsou o hledání svých kořenů a objevováním cesty k sobě.
A třetí potlesk je poděkováním všem, kteří si Trnávku nosí v srdci.

Nastavení