Sleva 35 % na
všechno
-35 % s kódem

Fotoknihy, pexesa, plakáty... právě teď se slevou!
Kód: DenFotografie

Sleva 35 % na<br>všechno
  • 16.6.2018
  • 8 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 27.5.2017
  • 18 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 20.5.2017
  • 29 zobrazení
  • 0
  • 00
Vážení čtenáři,
zázrak v Trnávce se nekoná.
Starosta Radek Valenta a místostarostka Marie Škopková ve svých odpovědích potvrzují, že evidentně vůbec nechápou, co signatářům petice za odstranění kontejnerů z Lipové ulice vadí. Pan starosta poslal do Pernštejnu na svou podporu i vyjádření občana Vojtíška, který měl potřebu zdůrazňovat, že autor petice a já jsme sourozenci. Poněkud ale zapomněl uvést, že on, občan Vojtíšek, je otčímem starosty a že je pracovní silou placenou z obecní kasy. Jeho argument, že kontejnery musí být na viditelném místě, hovoří za vše. O kontejnerech mají občané vědět, ale nemají být vidět! Je to odpad, ne umělecké dílo! Nebo si snad doma dává odpadkový koš doprostřed obýváku? Všude se snaží najít způsob, jak kontejnery schovat, jen v Trnávce je vystavují na odiv: http://www.vecernikpv.cz/co-se-stalo/zpravodajstvi/12174-hnusne-kontejnery-z-centra-pujdou-konecne-pod-zem
Zdejší zastupitelé mají potřebu vymýšlet akce, které zaručeně nikdo nepřehlédne. I módní pergola na hřbitově vzbuzuje útrpné úšklebky. Modernizaci pravěkých záchodů by návštěvníci určitě ocenili víc - jenže ty by tolik očí nevidělo. Kulturní úroveň národů, obcí, institucí i rodin lze snadno posoudit podle záchodů.
Nejsem občanem Trnávky, ani nájemcem hrobového místa na místním hřbitově - což je argument pana starosty a místostarostky, kterým mně chtějí upřít právo vyjadřovat se. Na hřbitově máme dva rodinné hroby, hroby našich sousedů a známých. Mé kořeny v Trnávce sahají několik generací dozadu - což starosta, místostarostka a další přistěhovalí zastupitelé ve svém životopise nemají a zřejmě to je důvod, proč situaci cítí jinak. Litera zákona jim nezakazuje kontejnery umístit před kostel, absence vkusu jim v tom nebrání vůbec a petici považují za počmáraný papír. Jsem trnávecký rodák a patriot, který jen nemůže v Trnávce v komunálních volbách volit. Angažovala bych se i proti kontejnerům před Chrámem svatého Víta - naštěstí Prahu takové "boží dopuštění" nepotká. Všechny vesnice a města v České republice patří nám všem a všichni máme demokratické právo se k dění v nich vyjadřovat. Nevšímavost a lhostejnost občanů totiž dovolují mocným páchat podobné skutky. A začíná to tím, že neumíme napomenout cizí zpovykané dítě.
Zvolení zástupci v této nešťastné kauze rozhodně nezastupují zájmy všech občanů - jen těch, kteří petici nepodepsali - z důvodů příbuzenských a kamarádských vazeb k členům zastupitelstva nebo se nechali zastrašit nebo je jim místo lhostejné. Mé příspěvky nejsou jen mým soukromým názorem, ale vyjadřují postoj 190 lidí podepsaných pod peticí, kteří rozhodnutí zastupitelstva považují za mimořádně nepovedené!. Shodně s těmito názory se vyjádřil i Národní památkový ústav v Pardubicích: " Kostel je architektonickou a pohledovou dominantou sídla, vedle estetického působení má i duchovní význam, s přilehlým hřbitovem poskytuje místo pro rozjímání. Umístění nádob s odpadem v jeho blízkosti je nedůstojné. Daný veřejný prostor kolem areálu kostela by měl být společenským centrem obce. Kvalita veřejného prostranství (vzhled a způsob provedení) ovlivňuje pozitivně i negativně život lidí. V případě výsadeb dřevin ve venkovském prostoru (i v intravilánu) upřednostňuje památková péče druhy, které jsou v našem prostředí tradiční a podporují vyznění autenticity památky.Do historického sortimentu patří např. lípy, javory, duby, jírovec, jeřáb a velmi vhodné jsou i ovocné stromy v podobě vysokokmenů. Jehličnany včetně autochtonních borovic a smrků až na výjimky vhodné nejsou, velmi cizorodě působí introdukované cypřišky, túje, jalovce a veřejností velmi oblíbené stříbrné smrky." A že těch tújí v Trnávce v posledních letech vysázeli požehnaně!
Bohužel snazší je vysvětlit barvoslepému barvy letní louky i světla na semaforu, než nevkusnému základy estetiky a etiky. Žijeme v zemi, kde mizí stud, kde nic není hanba, tabu neexistuje. Společnost ztrácí schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí... . Těch 190 signatářů rozlišovací schopnosti a citlivost ještě v srdcích má. Máme snad založit internetovou petici, a nebo pozvat Černé ovce?
Z mnoha podpůrných mailů vybírám: "U nás v Přelouči podle pověsti tahali radní vola na věž - koukám, že v Trnávce řádí pod věží!"
Děkuji redakci Pernštejnu za prostor k publikování různých názorů. Věřím, že si z odborného názoru NPÚ vezmou poučení alespoň jiné obce. Do soutěže "Vesnice roku" se Trnávka v této fázi opravdu hlásit nemůže. Opravený kostel a jeho okolí mohly být výkladní skříní obce, zatím jsou modelovou ukázkou nevkusu zodpovědných. A ješitnost je zeď, kterou málokdo dokáže zdolat. Ovšem optimista věří, že naděje umírá poslední...
Jaroslava Paštiková
Článek, který v Pernštejnu už nevyšel. Nejen Mafra píše nebo mlčí podle příslovi: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej".
"Dechová hudba Pernštejnka byla založena v květnu 1992 pod záštitou týdeníku Noviny Pernštejn, který ji poskytoval veškerou mediální podporu ..."
více  Zavřít popis alba 
  • 13.5.2017
  • 143 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 12.3.2010
  • 40 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 1.1.1980
  • 13 zobrazení
  • 0
  • 00
Dostala jsem nečekané pozvání Martiny Baxové z Mariánských Lázní, abych přijela číst předškolním dětem ze své knížky "Jak se rodí bráškové" - v rámci akce " Goethův podzim - literární festival Mariánské Lázně". Festival je pozoruhodnou kulturní akcí v turisticky atraktivním městě. Cesta vlakem tam i zpět se neobešla bez krizových situací, které se nakonec proměnily v komické zážitky. Navíc jsem podala traťový rekord v rychlé chůzi na nádraží - i s půlkilometrovou oklikou:-) A zapomenutá květina v pendolinu snad potěšila někoho z personálu...
Setkání s usměvavými lidmi byla osvěžujícími momenty mého krátkého pobytu. Poprvé v životě jsem zažila, že mně prodavačka butiku zcela samozřejmě půjčila na cestu městem vlastní deštník, prodavač v papírnictví ochotně vyměnil baterie ve fotoaparátu a paní v parku dala povel svému chlupáči, aby zapózoval před mým objektivem. Žlutobílé město mě uchvacovalo svou krásou a barevnou paletou geniálního malíře "Podzimu". Procházela jsem městem mlčky, sama samotinká, nic a nikdo mé prožitky nerušil a má duše se tetelila blahem...
S knížkou jsem navštívila knihovny, školy a školky v různých městech od Chebu po Moravský Krumlov, ale dojmy z Mariánských Lázní jsou opravdu neskutečně silné a jedinečné. Už chápu, že se tady Goethovi líbilo! Děkuji všem - jsem chodící reklama podzimního města:-)
http://goethuvpodzim.eu/fotogalerie
http://www.goethuvpodzim.cz/ze-zakulisi (z loňského ročníku)
více  Zavřít popis alba 
  • únor 2011 až říjen 2015
  • 82 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 31.5.2015
  • 40 zobrazení
  • 0
  • 00
Kde domov můj? Tuhle otázku si v různých životních okamžicích klade snad každý. A odpovědi bývají pestré – jako sám život. Pro někoho je domov všude tam, kde si vybalí kufr nebo pověsí klobouk. Pro jiného místo, kde cvrnkal s dětmi kuličky. Pro pamětníky to často bývá rodný dům a místo, kde jsou pochováni jeho předci. Mě oslovila teorie paměti vody. Je to paměť pramenité vody v nás, kterou jsme jako děti pily a která nás zas a znovu přivádí domů. Voda už ve studních dávno pitná není, ale vracíme se i zdaleka, abychom se napili ze studny vzpomínek a přátelských úsměvů.
Obecní úřad v Trnávce letos uspořádal 16. 5. 2015 již druhý ročník setkání rodáků a přátel vesnice. V budově bývalé školy si návštěvníci mohli prohlédnout obecní kroniky, zapůjčené historické dokumenty a fotografie. V opraveném kostele uspořádal místní pěvecký sbor koncert lidových písní. A v přírodním areálu V Ráji radostná setkání pokračovala. O bohatý program se postaraly děti ze Základní a mateřské školy v Řečanech nad Labem, cvičenky aerobiku z Chvaletic a dvě hudební skupiny – Vodfrk z Přelouče a Není pozdě z Chvaletic - které hrály k poslechu i k tanci.
Vzácným hostem byla starostka Kladrub nad Labem Lenka Gotthardová. Zajímavý rozhovor nejen o kladrubských koních s ní vedl moderátor odpoledne Jiří Drábek.
Děti se vyřádily na nafukovacích hradech a mnoho jich trpělivě čekalo na Facepainting – obrázky květin a zvířat na obličeji je změnily k nepoznání:-)
Tečkou za slunečným dnem plným úsměvů byl noční ohňostroj. Jiskřičku naděje si odnášel v srdci každý - za dva roky se určitě zase vrátíme - domů...
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2014 až květen 2015
  • 127 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 7.11.2014
  • 28 zobrazení
  • 0
  • 00
Nevracej se ke starým napajedlům jenom pro vodu - čekají tam na tebe přátelé a sny...
více  Zavřít popis alba 
  • 25.10.2014
  • 19 zobrazení
  • 0
  • 00
  • srpen 2014
  • 4 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden 2010 až září 2014
  • 78 zobrazení
  • 1
  • 00
  • srpen 2014
  • 26 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 1.9.2014
  • 21 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 4.7.2014
  • 56 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 4.7.2014
  • 6 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 21.6.2014
  • 84 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 21.5.2014
  • 44 zobrazení
  • 0
  • 00
"Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič..." Potvrzuji. Ještě nedávno jsem cupitala do školy s taškou na zádech - těsně kolem hřbitovního plotu - to z obav, že na mě z protější zahrady vybafne dědek Sajtlů. Bavilo ho strašit děti, že je zavře do chlívku ke koze. Vidím to jako včera - a najednou - je ze mě pamětník! Nic s tím nenadělám, jen ta paměť už není zrovna v kondici.
Třeba i vám pomohou mé vzpomínky otevřít vrátka do dětství. Vždyť dětství je poklad, který v sobě neseme celý život - tedy pokud je to dětství šťastné. A já ho opravdu měla. Narodila jsem se u Homolků - v domě svých prarodičů - a do stejného domu se celý život ráda vracím. Jen z oken už nejsou vidět malebné kopečky a věže chvaletického a zdechovického kostela. Zmizely cesty k nim, pole a louky, vyrostla elektrárna a betonová zeď u trati. Zmizela i cestička podél trati, od přejezdu u Šveců až na řečanské nádraží, po které každou chvíli někdo odcházel či se vracel domů.
Vesnice nám dětem skýtala rozmanité příležitosti ke společným hrám a rozvoji tělesné zdatnosti. Vždyť zdolat skokem roznožmo dlouhou řadu silničních patníků, udělat výmyk na zábradlí u Haizelů, přejít desítky metrů po kolejnici na vlečce, uběhnout stovku po pražcích, sjet ve stoje klouzačku na kopečku u Vránů, nebo vylézt do korun stromů v třešňovce - to už chce notnou dávku síly a mrštnosti, kterou dnešní dítě u televize a počítače těžko získá. A v zimních měsících jsme chodily cvičit do Sokola - v hospodském sále nás proháněla paní Prášilová a kovářka. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že měla také občanské jméno - Marie Turnovská. Snad proto, že sami děti neměli, s námi měli obrovskou trpělivost. Pozorovat kováře při práci jsme dokázaly dlouhé hodiny - obdivovaly jsme sílu a fortel, čichaly vůni výhně a záviděly špinavé ruce i oblečení, za které ho nikdo nekáral.
Zdatnost a vojenskou disciplínu na nás požadoval i velitel hasičů Bohuslav Šíf. Když jsme konečně dostaly odznak a šedivou lodičku na hlavu, byly jsme štěstím v sedmém nebi. Spanilé jízdy historickým autem na závody mladých hasičů patřily k nezapomenutelným zážitkům. Radost z medailí bývala obrovská! Místní hasiči pořádali i vyhlášené plesy, na kterých se vždycky zpívalo „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivovárek shořet nechali...“. Trnaváci si bohužel nechali zbořit hospodu u Zitů, která měla stejný genius loci, jako hospody z povídek Bohumila Hrabala.
Život na vesnici znamenal pro každé dítě automaticky řadu pracovních povinností - nanosit uhlí, naštípat třísky, zalít a okopat zahradu (těch konví, co jsme musely napumpovat u studně), dojít i v mrazu ke studni pro pitnou vodu na vaření a na mytí, v sobotu vyčistit celé rodině boty... A když se šlo na pole sázet či vybírat brambory, měli jsme s bráchou své malé košíky. Nejhezčí a voňavou prací bylo sušení sena - spolu se skřivánkem se nad loukou nesl vícehlasý zpěv lidových písní - tenkrát si při práci ještě lidi zpívali. Rodiče v nás tak přirozeně pěstovali pracovní návyky, které dnes většině mladých a nezaměstnaných chybí.
I autorita vesnického učitele byla absolutní - dostat rákoskou, od pana řídícího Jana Kuchaře, bylo výjimečné, ale po zásluze. Doma si nikdy nikdo nestěžoval - riskoval by totiž repete. Tenkrát nás vychovávali a kárali za prohřešky i sousedé. Jednou jsem si nevšimla paní Jelínkové na zahradě - hlasitě mě pozdravila a pak už jsem ji nikdy nepřehlédla a zdravila zdaleka. Škola a vesnice žily spolu - na školní poznávací výlety po celé zemi se jezdili poučit i rodiče. Autobusem při návratu vždycky burácelo „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“.
Možná městského člověka napadne, že vesnické dítě nemá přístup ke kultuře. Možnosti jsme měly určitě mnohem menší, ale právě proto možná intenzivnější. Třeba mé první setkání se skutečnou knihovnou na faře, kde jsem se houpala v thonetovém křesle pana faráře a snila o všech tajemstvích, která ty obrovské hřbety knih ukrývaly, možná způsobilo, že jsem se naučila číst rok před školou. A pak už bylo samozřejmé, že jsem pravidelně chodila do místní knihovny a stala se pilnou čtenářkou. Je skvělé, že knihovna stále funguje a Jarmila Žíčařová byla a je její neodmyslitelnou součástí - klobouk dolů!
Malířské umění jsem začala poznávat nejprve v ilustracích dětských knih, později na hradech a zámcích, které jsme na školních výletech navštěvovaly. A v nedalekém domě Fořtových jsem obdivovala obrovské olejomalby - portréty Heleny a Pavly se signaturou významného trnáveckého rodáka, akademického malíře Bohuslava Bláhy. Letos jsem obrazy po letech viděla znovu - nechápu to, ale stejně jako kopec u Vránů se podivuhodně zmenšily. Z toho plyne poučení pro rodiče malých dětí: pro děti je všechno ohromné - i očekávání, i radost, zklamání, nepochopení, osamělost, stesk a strach.
Největší obdiv jsem ale chovala ke každému, kdo uměl hrát na hudební nástroj. Jak já záviděla všem, kteří měli doma klavír! S otevřenou pusou jsem pozorovala v kostele varhaníka pana Prášila - jeho velké upracované ruce, žluté od nikotinu, zahrály každou píseň. Dodnes mi je tajemstvím, kde a kdo ho učil znát noty a hrát na varhany. O mé hudební vzdělání se nějaký čas pokoušel pan učitel František Jelínek, který bydlel v domě dnešního obecního úřadu. Asi neměl dostatek pedagogického talentu, protože na housle umím hrát stejně jako Hurvínek.
Pokaždé, když někdo ve vesnici a okolí zemřel, chodila jsem s maminkou na zkoušky zpěváků k Hladíkům. Strašně jsem toužila fouknout si do stříbrné ladičky, jejíž sametové tóny mě fascinovaly. A když z futrálu sbormistr vytáhl obřadně housle a zahrál dvojhlasně píseň „Blíž tobě Bože můj“, běhal mi mráz po zádech. Jak já tenkrát milovala pohřby! To mysteriózní divadlo ozvláštněné kostelními zvony, dechovou kapelou, tklivým zpěvem a společnou modlitbou, kde každý účastník měl svou roli a celá vesnice se ponořila do černého. Dnes jsme rození i umírání přesunuli mimo domov, smuteční obřad se musí stihnout za půl hodiny a děti na pohřby nechodí. Ve snaze neubližovat, jim ubližujeme mnohem víc...
Opravdu pociťuji vděčnost osudu, že jsem se narodila do rodiny, kde Desatero bylo základním vodítkem chování i výchovy. Že jsem se narodila v době, kdy ještě lidé ctili zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim." Naši předkové nepotřebovali občanský zákoník, ani městskou policii. Dobré sousedské vztahy si pěstovali jako vzácnou květinku, protože bez vzájemné sousedské pomoci to na vesnici prostě nešlo.
Pak přišla změna. Komunisti vyhnali lidi z kostelů a žádný jiný duchovní rozměr lidského bytí jim nenabídli. Ukradli a zdevastovali majetek schopným a pracovitým - tahle ulice by mohla vyprávět. Naučili lidi lhát, krást, podvádět a závidět - nesmrtelná teta se zabydlela v mnoha srdcích.
A dnes? Skromnost, zdvořilost a pokora zřejmě emigrovaly. Máme všechno, o čem se našim předkům v padesátých letech ani nesnilo. Nedělní cestu do kostela jsme vyměnili za návštěvu obchoďáků, auto má každá rodina nejméně jedno, popelnice jsou plné vyhozeného jídla, kde kdo běhá s náhradními díly v těle, u zubaře nás ošetří bez bolesti, záchranka přiletí vrtulníkem, nadávat můžeme beztrestně - a stále jsme nespokojení. Na Ukrajině by s námi určitě rádi měnili...
Obrátím list, protože chci vzpomenout na další osobnosti Trnávky. Bezesporu k nim patří majestátní postava pana faráře Gustava Adolfa Molnára. Na jeho nekonečná kázání vzpomínal i kladrubský rodák profesor Zdeněk Matějček. Možná si právě říkáte, že mu v délce projevu zdatně konkuruji. Ale třeba nevíte, že to byl také básník a textař, a že obohatil evangelický zpěvník o mnoho krásných písní.
Významnou osobností byl také profesor Jaroslav Skokan - autor "Dějin Trnávky, Řečan nad Labem a Labětína" a autor "Dějin dolování železné rudy na Chvaleticku". Aktivně se podílel na veřejném životě a dlouhá léta zastával funkci obecního kronikáře. A mnoho zajímavých fotografií do kroniky dodal i dvorní fotograf Ladislav Raichman. Jedinečnou pokračovatelkou profesora Skokana byla řadu let vždy usměvavá Líba Tichá – taky vzpomínáte?
Slečnu Olgu Skokanovou znali žáci a studenti v širokém okolí. Své znalosti z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny se s nekonečnou trpělivostí snažila předat všem zájemcům. V mém případě to byla snaha marná. V šedesátých letech rozjela lidový kurz ruštiny, do kterého se přihlásily dokonce i naše matky - v naivní představě, že nám se světovým jazykem budou později pomáhat.
A rozhodně nemůžu nevzpomenout Václava Svobodu. Nebyl to pokrevní strejda - oslovení strejdo a teto patřilo všem sousedům a přátelům našich rodičů a prarodičů. Tak strejda Véna byl někdo, jako František Křižík. Elektriku v domě opravoval snad každému. Měl první telefon, televizi, elektrický zvonek a dálkové otevírání branky. Uměl vyrobit elektrickou pračku v dobách, kdy naše matky praly ještě na valše, a opravil všechno, z čeho visela elektrická šňůra. Měl první fotoaparát i kameru, a hlavně dobré srdce a věčný úsměv na tváři. Byl jedním z prvních majitelů auta a často nahrazoval sanitku. Ochotně odvážel trnávecké rodičky do porodnice - i mě vezl dvakrát.
Dosud jsem mluvila o osobnostech mého dětství. Ráda bych zmínila i současné osobnosti, které mají své kořeny v Trnávce a na které bychom mohli být snad taky hrdí - jen se bojím, že já o všech nevím. Znám profesora pražské vysoké školy, znám bývalého ředitele gymnázia, znám prvoligového plochodrážního jezdce a mistryni republiky v triatlonu. A přestože v Čechách je spisovatelem každý, kdo napsal třeba jen kuchařku, může se i Trnávka chlubit hned třemi spisovatelkami. Tituly jejich knížek nemají sice takovou publicitu jako bestseller "Největší Čech", ale zase se za svá díla nemusí stydět. A jak se všichni jmenují? Tak to už je úkol pro domácí AZ kvíz.
Ale opravdovou hrdost pociťuji nad skutečností, že se v tak malé vesnici našlo hned několik rodin, které otevřely svou náruč a své srdce opuštěným dětem. Nezištná láska a péče je největší dar, který člověk člověku m
více  Zavřít popis alba 
  • 10.5.2014
  • 448 zobrazení
  • 1
  • 00
  • 43 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 27.3.2014
  • 1 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden 2004 až září 2013
  • 5 zobrazení
  • 0
  • 00
Vážené dámy, milé holky,
přípravný výbor Občanského sdružení Cesty domů mě nezodpovědně pověřil odpovědnou funkcí tiskové mluvčí - přestože mluvit fakt neumím. Tiše závidím Milošovi ty jeho monology spatra a pohotové bonmoty. No - nikdo nejsme dokonalý! Bez papíru a brýlí se neobejdu - tak ten můj mírně patetický pel-mel prosím vydržte.

Píše se 20. září 2013 a mou milou povinností v tuto chvíli je, abych vás jménem přípravného výboru přivítala na historicky prvním srazu Trnavaček bouřlivým potleskem!

Když si žena něco usmyslí, nedá pokoj, dokud to nedostane. A díky této touze se právě teď na sebe můžeme zubit. První nápad - zorganizovat setkání holek ze školních fotek - už pár let vrtal hlavou jedné z rodaček. A když se na oslavách v červnu moc známých tváří neobjevilo, začala svůj sen zvolna měnit ve skutečnost. Vždyť sny si máme plnit nejen o Vánocích.
S použitím moderních technologií a jízdního kola svolala spřízněné duše a ustavující schůze se mohla odehrát - kde jinde, než v místní hospodě. Často jsme sváděly zoufalý boj se sklerózou, ale víc hlav víc ví. Postupně jsme seznam jmen rozšiřovaly a prolamovaly původně zamýšlené věkové omezení. A i jinak byly tyto schůzky opravdu zdařilé - máte nám co závidět.
K realizaci skvělého nápadu neváhala tahle tichá a nenápadná bytost zneužít i tiskárnu a práci svého syna.
První medaile za zásluhy a druhý potlesk patří Heleně Husákové-Fořtové!

V Trnávce jsem prožila prvních 20 let - jen jednu třetinu svého života, ale pro každého člověka velmi zásadní dobu. Prožila jsme tady mnoho:
bezstarostné dětství s panenkou a kočárkem, úžasná školní léta nadšené pionýrky a dobrovolné hasičky, pubertální období vzdoru proti autoritám - završené dvojkou z chování už v prváku, adolescentní etapu opojení tancem, skupinou Beatles a Petrem Novákem, první lásku, svatební zvony i narození první dcery. Prožila jsem tu i dramatické chvíle 21. srpna 68. Měla jsem rok před maturitou a absolutně jsem nechápala, že nezvanými okupanty jsou naši bratři. K silným emotivním zážitkům z té doby proto patří sázení lípy svobody před samoobsluhou a zpěv hymny s paní farářkou Slámovou.
Je to už 45 let a pro mě jako včera - učebnicový příklad Einsteinovy teorie relativity. Konečně jsem pochopila svou matku, která měla potřebu o svých válečných zážitcích z Německa neustále vyprávět - a já v dětství měla dojem, že mluví o pravěku.
Měla jsem štěstí být dlouho dítětem A nyní s údivem zažívám, jak moc mám mámu pod kůží - i když jsem vždycky chtěla být úplně jiná! Ke všemu se jí začínám ráno před zrcadlem podobat . Stejně jako ona nesmím chybět na žádném srazu a taky do všeho ráda kecám. Bohužel, její paměť nemám.

Svým vnoučatům říkám, že jsem se narodila právě včas. Včas na to, abych zažila nejdynamičtější roky v životě lidstva. Poznala jsem téměř feudální život v hospodářství svých prarodičů, kde k mým největším romantickým chvílím patřilo kodrcání se na žebřiňáku taženém kravami po břehu Labe - na hromadě voňavého sena s pohledem na bílé beránky - a tajuplná vyprávění při zimním draní peří. Vzpomínám na poutě, posvícení, kotrmelce v řepných řízcích na statcích u sedláků, na zlodějské výpravy do májové třešňovky, na chuť šťovíku trhaného u trati, na krasobruslení na zamrzlém rybníku, na nebezpečně prudkou klouzačku na kopečku u Vránů - ten kopec asi někdo odvezl . A raduji se, že jsem se dožila i barevného kapitalismu, mobilních telefonů, chytrých počítačů, svobodného cestování po světě a konopí.
V podstatě jsem z puberty ještě nevyrostla.
Blbou náladu nechávám komunistům a škarohlídům.

Hospoda u Zitů už voní či páchne jen v našich vzpomínkách. Hořkost těch vůní byla stejná, jako mnohé hořkosti v našich životech. Věřím ale, že jsme si v sobě z téhle hospody do života odnesly především chuť bavit se a smát se - i navzdory zubním implantátům.

Skutečnou vůní domova je v mé paměti vůně lipových alejí, vůně babiččina slamníku a dým bramborové natě – o něco později pak cigaretový kouř ve stodole u Žampachů nebo při večerním rokování na plentě. Kromě vůní mám ve své knihovně vzpomínek uložené i zvuky - vrzání otevíraných školních dveří, ladění houslí panem řídícím a večerní klekání - i bez hodinek jsme věděli, že do 5 minut musíme být doma. Strach z klekánice byl větší než z rákosky. Velebný hlas kostelních zvonů oznamoval nedělní bohoslužby, svatby i poslední rozloučení.
A já tuším, že i v tomto skvostu socialistické architektury si navzájem oživíme další zasuté vzpomínky.

Mnohé krásné i méně krásné ztráty máme za sebou. A co máme před sebou? Nabízím pohled optimisty: "Žijeme jen dvakrát - před penzí a v penzi" a taky "Stárnutí je jen hloupý, odkoukaný zlozvyk". Dobrá zpráva je, že se zlozvyky se dá úspěšně bojovat a druhý život si můžeme maximálně užít.

Dnes večer nám všem přeji krásné návraty. Cesty domů jsou o hledání svých kořenů a objevováním cesty k sobě.
A třetí potlesk je poděkováním všem, kteří si Trnávku nosí v srdci.
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2004 až září 2013
  • 544 zobrazení
  • 0
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Adresa na Rajčeti

www.jarkapa.rajce.idnes.cz

Aktivní od

29. května 2011

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama